Říkával jsi, že na pořádnou dovolenou pojedeš, až…nás s Lili vypakuješ konečně z baráku, až se dorekonstruuje byt, až odrostou vnoučata, až budeš v důchodu, ….až jednou….. už pět let na „až jednou“ nehrajeme…

Předvečer pěti let…pamatuju, jak jsem ti kolem sedmé volala, tys mi to nebral, jak jsem prosila sestřičku, aby tě šla zkontrolovat, spal jsi….a pak druhý den ráno zazvonil telefon, že jsi v noci odešel…jen tak, nechal jsi nás tady…

Měla jsem ti to strašně za zlé, že jsi prostě jen tak umřel… tohle se nedělá, tohle tátové nemůžou…ne, když je jim třiapadesát a mají ještě mít spoustu času před sebou, protože přeci „až jednou“… Měla jsem ti to strašně za zlé, zlobila jsem se na tebe, že jsi to nezvládnul, na sebe, že jsem se málo snažila, na doktory, na celý svět. Zlobila se a dělala neskutečné hovadiny…protože jsi nebyl…nebyl jsi, abys mě chytil za ruku, obejmul a řekl, ať proboha neblbnu.

Pak mi znovu do života vlezl Vojta. Jako, tati, upřímně, pokud jsi mi ho poslal, abys mi cokoliv ulehčil, tak tohle se ti fakt nepovedlo 😊 snadné to není ani náhodou….ale máš z těch nesnadností o dvě vnoučata víc….Ondřej dneska udělal první krok…volala jsem to mamce…sedí doma a brečí…už několikátý den, jako každý rok v tuhle dobu…jako by těch šest podzimních týdnů nás všechny prostě přikrylo nějakou těžkou dekou….a tak ji Ondřej dneska poodhrnul… tím svým buldočím způsobem…je jako ty, když se do něčeho pustí, jde si za tím, s úsměvem, ale tvrdě…jo, a taky je mírně sociálně nezdatný 😊 ten jednou někoho bude mít rád stejně jako ty nás, naplno, bezpodmínečně a celým srdcem, bez kudrlinek a příkras.        

Kačí je divoženka, princezna se sklony být hysterická…měl bys z ní radost…ze všech…z Matyho, z Vicky, z Valinky…ale nejvíc, nejvíc z Fijka…. Je…dospělý…v plném významu toho slova. Nejvíc jsem si to uvědomila, když umírala Andie…byl s ní, on, který nemá rád doktory, krev, on musel rozhodnout, že ji necháme odejít…šla za tebou, viď? Byl s ní celou dobu a v těch chvílích mi došlo, že už je opravdu dospělý.

Naposledy mě překvapil, že si pamatuje TO datum…on, který si nepamatuje snad ani svoje narozeniny (o mých ani nemluvím 😊), si pamatuje tohle…protože „DEDA“…jsem přesvědčena, že má tvoje číslo pořád ještě uložené v telefonu…stejně jako já…. Jo, a na předloktí má vytetovanou kotvu…a to s těmi prsty dělá pořád stejně, jako jsi ho to naučil…

Tolikrát jsem ti chtěla na to číslo, co pořád mám, zavolat…asi by to ani nezačalo zvonit…tolik bych ti toho chtěla a potřebovala říct…a tak jen občas brečím, že prostě jen chci zpátky tátu…čekala jsem, že to časem bude prostě bolet míň…a ono ne…bolí to pořád stejně…jen už se na tebe nezlobím… Nezlobím se a děkuju…za všechno, cos mi do života dal…

….ale jak ten barák opravíme bez tebe, to pořád nevím 😊 ale jednou...jednou to bude :-)