" Zuzi, já tě miluju, víš?"

"Aaaaale, a jak se to pozná? "

"Třeba tak, že se k sobě tulíme...", přitáhne si mě do náručí a kousne mě do ucha.

"Tak tulit se můžu i k plyšovému medvědovi, že? "

"To sice můžeš, ale rozhodně nebude tak interaktivní jako já! "

....no, a takhle je to u nás se vším....celý rok, vlastně celých těch třiadvacet let, co se známe...

Kdybych tvrdila, že ten rok byl snadný, tak kecám, kdybych tvrdila, že je všechno chumláčkově růžové a zalité sluníčkem, kecám ještě víc.

Ono, když se sejdou dva tvrdohlavci, co jsou od sebe na začátku 120 kilometrů daleko a rozhodnou se, že prostě spolu chtějí být ( no, ok, dobrá, ukecal mě, to on umí :-) ), tak se tak nějak dá očekávat, že to nebude úplně jednoduché...no, není...ale snažíme se, co to jde...

A je to moc fajn...

a jeden special vzkaz pro mého muže:

- vím, že to se mnou není lehké ( s Tebou taky ne :P )

- občas jsem protivná a ty občas vzteklouš

- miluju pro Tebe vařit a nesnáším, když mi překážíš v kuchyni

- miluju usínat u Tebe v náručí a nesnáším, když slintáš po MÉM polštáři, laskavě si slintej na svůj :P

- vím, že tě rozčiluje, když koukám na pitomé seriály, ale nakonec koukáš se mnou

- baví mě, jak máme stejné chutě, ale je mi naprosto jasné, že už nikdy nebude čokoláda jen pro mě

- baví mě naše rána, odpoledne, večery a noci...kdy se smějeme, povídáme si, plánujeme

- moc se mi líbí moje nové příjmení

- jako Tvoje žena jsem šťastná....

díky za ten rok...byl úúúúúúžasný....a těším se na všechny další, Vojtidlo :-*