Můj muž mě pár okamžiků po svatbě překvapil dotazem, do kdy vlastně budeme novomanželé. Nebyla jsem schopná mu odpovědět, rozšířil tedy dotaz mezi své přátele, kteří už jsou ve svazku manželském delší dobu, a dozvěděl se, že je to především o pocitu, nikoliv o časovém úseku.

Hmmm, myšlenka je to hezká, o tom žádná....ale známe svoje lidi....první moje nutkání zbavit se svého novo-manžela přišlo cestou na Javorový....Mám celkem dobrou představivost, tedy jsem mezi pocity na omdlení, vztekem na něj a pak sama na sebe, že jsem prostě lemra líná, se vysloveně bavila představou mne coby vdovy z italského seriálu....velké sluneční brýle, obrovský klobouk, pouzdrové minišaty ( já vím, já vím, zrcadlo :D ), závojíček přes ksichtík, aby nebylo vidět, jak se mi ulevilo, že jsem se ho zbavila.... tímto jsem se bavila dost dlouho, přesněji do okamžiku, kdy muž pronesl "ale vrcholovou fotku chci! na tom trvám!" . Italská vdova byla přesunuta do pozadí a na mysl se mi začaly drát možnosti, jestli se dá sňatek anulovat a za jakých podmínek....

Nicméně, vrcholu jsme dosáhli, přežili jsme to oba a já si řekla, že ještě chvíli toho pána budu tedy považovat za novomanžela...

Až do včerejška...."zlati, nechtěla bys na Kopeček? " ...unavená vedrem, uondaná z práce, ale vidina večerního posezení na vyhlídce nebyla špatná, takže jsem si oblíkla vycházkové tričenko, džíny, balerinky a sdělila muži, že můžeme vyrazit....Těšila jsem se na západ slunce, možná zmrzlinu, prostrě příjemný večer...Ach, jak já jsem naivní :-) Cestou tam mi v autě muž s úsměvem říká " co kdybychom jeli místo toho do Radíkova ? " , ale prosím, beze všeho.....moment, Radíkov, tam je kopec...ne, to přece nemůže myslet vážně, vidí, co mám na sobě, nemáme s sebou vodu...neeee.....a co myslíte , vážení přátele ? JO !!!

Takže jsem si v tom svém vycházkovém oblečku vyšlapala pěkně ručku v ruce ten pitomý kopec k vysílači v Radíkově, cestou jsem měla chuť buď vykroutit ruku sobě, nebo svému drahému novo-manželovi, plíce jsem nechala pro jistotu v autě pod kopcem a potila jsem se až běda :-) Večerní romantika jak vyšitá....

Základ ? Přežili jsme to :-)

Cestou zpátky jsme potkali nádherný západ slunce, poslouchali....něco, co už zase nevím, co to bylo, ale líbilo se mi to (viz pod článkem)...muž mě občas pohladil po stehně, byli jsme prostě ..my dva :-)

A takhle to mám s ním vždycky- na počátku je nápad ( nemusí být nutně dobrý, rozhodně je pokaždé zajímavý), pak přichází moje remcání a chuť ho hodit ze srázu nebo se tam vrhnout sama, abych ve finále dospěla k tomu, že je nám vlastně fajn...

Jo, takový obyčejný novomanželský život...to my rádi :-)