„Musíme vyfotit mimina“, sdělila jsem svému muži. „No, snad i s námi, ne?“ Ne, proboha…nesnáším to, nejsem fotogenická, nerada se fotím a výsledek focení odpovídá tomu, co kdysi řekla jedna známá, která mě viděla naživo po delším období online – „ty jsi normálně docela hezká!“ No, od té doby mám k focení své osoby ještě podstatně vřelejší vztah 😊

Naplánované jsem to měla hezky, což o to…Jsem mistr v dobrém plánování, ale od doby, kdy žiju se svým mužem (a tak nějak i těmi jeho třemi závazky a s tím spojenými osobami), mi perfektní plánování bývá dost k ničemu….

V pondělky chodíváme plavat, takže je to jasné- malí po obědě usnou, já všechny věci nachystám, muž přesune plavání se svým prvorozeným na jednu odpoledne, pak se vydá k bazénu pro plavání mrňat, tam se sejdeme, malí odplavou a v 17 hodin se můžeme tvářit rodinně mile na focení zase o kus dál.

První vidle mi do toho plánu hodil mužův prvorozený a jeho neschopnost absolvovat aktivitu „otec-syn“, kterou jsem před rokem pro ně dva pracně vymyslela, aby trávili čas jen spolu. Pomineme fakt, že od té doby byla ona aktivita realizována asi tak pětkrát (no, možná sedmkrát, ať nekřivdím 😊), a muži už jsem doporučila, aby se svým prvorozeným začal třeba hrát šachy, to by se mohlo udát přeci jen v pravidelnějším intervalu… ale to je jiný příběh 😊 Výsledek- muž mírně vytočen.

Druhé vidle mi do plánu hodil nejmenovaný mobilní operátor, který místo uvedení našeho domácího připojení k internetu do provozu vymyslel takovou plejádu výmluv, proč to nelze, že to začalo vypadat, že s ním má muž taky naplánované společné plavání 😊 Výsledek- doma nefunkční internet a muž vytočen na vyšší míru.

Třetí vidle mi do plánu hodilo nespaní dětí po obědě- přes veškerou snahu prostě neusnuly a byly velmi veselé. Ano, jsem zkušená matka a vím, že velmi veselé nevyspalé děti jsou problém. Velmi veselé nevyspalé děti, které mají absolvovat lekci plavání, jsou už skoro prů….švih. A velmi veselé nevyspalé děti, které mají po lekci plavání ještě absolvovat focení, to už není skoro, to už prů…švih prostě je.

Realita však předčila očekávání, ostatně jako vždy. Kačí svou lekci absolvovala v klidu, najedla se a s hysterickým řevem si nechala vyfénovat vlasy. Vzhledem k tomu, že řval fén a do něj hystericky řvala Kačí, nevšimla jsem si, že v bazénu neméně hystericky řve i Ondřej, který absolvuje svou lekci, a ,ač v náručí svého otce, hází úpěnlivé pohledy směr matka, ať ho proboha někdo (tedy já) z té vody konečně už zachrání. Chlapec vypadá, že bude můj, vodu ani v botách 😊

Opravdu nemělo smysl trápit nebohého Tučníka, lektorku, ani ostatní maminky s ratolestmi v kurzu. Copak o to, ratolestem to bylo kupodivu jedno, ovšem jejich matky koukaly dost nevraživě, tudíž Ondřej putoval ven z bazénu. Výborně, 15 minut k dobru, zajásalo mé vnitřní já. Hahaha…

Děti přeneseny do auta, vyjeli jsme směr místo focení, na olomoucké poměry se na místo dostali velmi rychle, abychom si letmým pohledem na zadní sedačky všimli, že velmi veselé nevyspané děti dohání nevyspání a spí jak dudci. Výborně, ještě toho trošku.

No nic, děti vzbudit, vytáhnout z kufru mega tašku s potřebnými proprietami, Kačí za ruku, Ondřeje na ruku, košíček s jablky a jdeme. „Vzala jsi nosítko?“, zeptal se mě muž nevinně…a odpálil rozbušku 😊 Kromě záplav obligátního „co jsi zařídil ty, když je vše na mně?“ se dozvěděl, že nemá žrát ty rekvizity (protože se začal sápat po druhém jablku a obávala jsem se, že, než dojdeme na místo, s trochou štěstí zbyde pouze košíček). Nosítko jsem samozřejmě nevzala. Výsledek- vytočená já, vzteklá Kačí a Ondřej nechápající jako obvykle, muž potají nahryzávající hrušku, když jsem mu jablko zatrhla.

Na místě focení jsme zjistili, že jsme jaksi jinde, než zní domluva. Muž vytasil telefon s GoogleMaps a začal navigovat. Jedny schody, druhé schody, nezpevněná cesta, Kačí řvoucí, protože už sebou třikrát pleskla, Ondřej řvoucí, protože mi klouzal z náručí a Kačí ho tahala za nohu ve stylu „když se nenesu já, tak nikdo“, megataška s proprietama a muž s jeho GoogleMaps. Když jsem náhodou periferním viděním zahlédla, že naše slečna Krasava stojí na schodech směrem dolů hlavou napřed a předkloněná, protože si musí upravit tkaničky v botech, málem to se mnou seklo a vypadlo ze mě něco jako „doprdelepráceuždebilní foceníjásenatomůžutakyvys….“ 😊

Při komunikaci s fotografkou jsme zjistili, že zatímco ona je na jednom konci parku, my na druhém. Ok, sejdeme se u hlavního vchodu. Když přilítla odpověď „a to je který?“, zprávu jsem před mužem normálně zapřela a tvrdila, že paní souhlasí 😊

Na místo setkání dorazila sympatická blondýnka, kterou muž zpražil hned po pozdravu sdělením, že se rozhodně nikam přesouvat nebudeme a pohybovat se budeme pouze v akčním rádiu 50 metrů. Netuším, kde na tohle přišel, ale ke cti fotografky musím říct, že akční rádius snížila na metrů asi 10, mužovo jednání nekomentovala, ale já si uvědomila, že kdyby stejným tónem jednal se zástupci poskytovatele internetu už včera, máme ho zapojený už předevčírem, pro jistotu 😊

Paní fotografka byla rychlá, pečlivá, velmi milá….a pak muž začal s tím, co on považuje za veselé historky. Tušila jsem, že se dostal z diskomfortní situace a uvolňuje se, a začala fotografku litovat. Nemusela jsem,  fotografce stačilo říct „během focení nemluvit“ a tatínek nám sklapnul. Asi se dám taky na focení 😊

Během 20 minut bylo hotovo, fotky slíbeny do týdne- tady jsem byla po loňské zkušenosti s jinou fotografkou vánočního focení mírně skeptická, ale tentokrát naprosto neoprávněně. Ještě v noci dorazil odkaz na fotky a jsou…..krásné….

Jsou přesně takové, jako jsme my….Ondřej s jídlem, Ondřej mírně nechápavě koukající, Ondřej přemýšlející,

Kačí dramatická, Kačí usměvavá,

Kačí ségra, která miluje, ale klidně zezadu štípne 😊

muž, který se tváří, jako když není po jeho, muž užívající si Posledníčka

a já jako máma….a dokonce se sama sobě fakt líbím….

Děkujeme Photo Žanett a opravdu doporučujeme…..a těšíme se na vánoční focení s celou smečkou 😊