"praktický prádelník, bezvadná skříň, pro druhou postel skočím do komory..." - takhle nějak to bylo v mém oblíbeném filmu Jak dostat tatínka do polepšovny....pustila jsem si ho jako motivaci poté, co se mě jeden klient z práce zeptal, kam letíme na líbánky, a já mu s klidem odpověděla, že na chmel...v telefonu se ozvalo "prosím ? já asi špatně slyšel...". Neslyšel špatně...

Věděla jsem, že mi můj muž pár dní po svatbě odjede na chmel, jezdí kažoročně, jezdil v době, kdy byli skřítci maličcí, takže jsem ani nezkoušela diskutovat o tom, že by ho nějaká svatba ( no dobře, jeho vlastní :D ) měla vyhodit ze zajetých kolejí.....Přišel s tím, že pojedu s ním...zabalila jsem tedy batoh, pracovní noťas ( DPH se neptá ) a faktury, na hlavu nasadila kšiltovku, na tvář úsměv a hurá za dobrodružstvím...

Pravda, věděla jsem, kam jedeme, loni jsem tam přeci byla....no, byla, akorát vzhledem k mému tehdejšímu rozpoložení jsem spoustu věcí nevnímala...

Přijeli jsme do vesničky, o které se nedá říct, že se tam zastavil čas....Čas tam plyne, jen tak nějak...jinak :-) Ubytovna má nejlepší léta za sebou, připomíná lágr, takže dost slečen brigádnic zažilo menší šok....další šok přišel při prohlídce česaček a pole...a další pak u jídla....sprchy a záchody netřeba komentovat :-)

Chtělo by se mi říct, že je tam špína, prach, zima, občas děsně leje a občas je vedro na padnutí, není tam co dělat, protože prostě není co, hygiena taky není bůhvíjaká a jídlo je zase spíš bůh-ví-co-do-toho-dali.... tohle všechno by byla pravda, kdyby....

...kdybych tam nestrávila 4 úžasné dny:

-kdy jsme denně nachodili přes 15 kilometrů po chmelnicích a okolí a viděli, jak jim jde práce krásně od ruky...

-kdy jsem viděla vycházet sluníčko z mlžného oparu, když jsem tahala brigádníky z postelí se slovy "vstávat , kuřátka!" ( poté, co tam můj muž hlasitě zahulákal "vstávejte! " - přísahám, že takhle na mě někdo tři týdny poránu hulákat, mám z něj minimálně tik... )

- kdy jsem jedla s mým mužem z jednoho ešusu a ani jsem nemrkla a neřešila, co vlastně jím...

- kdy jsem seděla večer v hospodě, která je prostě jiná :-), pozorovala hospodského, kterému je hoooodně přes 70, občas je ostrej jak břitva, ale je vidět, jak miluje tu sezonu, kdy tam dorazí brigádníci....pozorovala ho, jak se mazlí s jídlem, které tam připravuje pro brigádníky, kterým jaksi úplně nestačí taková ta typická "jézéďácká" strava :-), poslouchala ho, jak právě tyhle brigádníky posílá spát se slovy "nechlastejte už, zejtra je taky den, ráno musíte do práce"....a při tom koukala na svého muže....

- kdy jsem po dlouhé době seděla o půlnoci u ohně a bavila se tím, jak "ta hrozná dnešní mládež" pořád ještě umí hrát na kytaru ( a dobře ! ), texty písniček hledá v mobilech, ale úplně klidně bude z hlavy zpívat, že "vymyslel jsem spoustu nápadůůůůůů ...."

- kdy jsme zmokli na kost, brodili se blátem, ale na obloze viděli duhu...

- kdy jsme pozorovali černočernou tmu, hězdy a nádherně viditelnou Mléčnou dráhu....procházeli jsme se, drželi se za ruce a byli jen my dva....

- kdy jsme si ráno po snídani povídali s holkama, co měly ten den volno....a padla tam zajímavá informace ..."víš, na chmel se nejezdí pro peníze....sem se jezdí kvůli úplně něčemu jinému..."

...a musím říct, že už chápu, proč tam můj muž jezdí.....tohle se nedá popsat, tohle se musí zažít...aspoň na chviličku, aspoň jako divák :-)

Nebyli jsme na Maledivách, Kapverdách, ani v tom obligátním Chorvatsku....byli jsme ve Vinařicích u Loun, spali na posteli pro jednoho, jedli z jednoho ešusu, o soukromí se s 50 brigádníky za zadkem mluvit nedá, bylo tam úděsné vedro, i celkem zima, taky lilo jak z konve, byl tam prach, bláto, kravál a jídlo nic moc.....a byly to nejúžasnější líbánky na světě :-)