„Nechcete pár hodin češtiny a třídnictví ve čtvrťáku?“, zaznělo v červnu. Mně se rozzářila očka a začala jsem jednat… musím sehnat chůvu, neb sídlíme v Olomouci (pořád trvám na tom, že jsem tady omylem), babičky jsou daleko a nehlídací, takže chůva je řešení. Rozhodila jsem sítě, nikdo moc neměl tip, tak jsem podala inzerát.

„Od září hledáme spolehlivou chůvu se zkušenostmi ke dvěma malým dětem na 2-3 dny v týdnu, bližší info do SZ“

Člověk by řekl, že je to jasné, stručné, výstižné… no, tak zjevně ne příliš.

„Mám zájem“- 12krát

„Mohu každé liché úterý, každou druhou sudou středu a 2 pátky v měsíci“- v různých obměnách asi sedmkrát, vše zdravotní sestry nebo učitelky ze školek…ne, děkuji, obávám se, že už druhý sudý čtvrtek bych nevěděla, kde mám děti.

„Jsem administrátorka školy, která má možnost pracovat na homeoffice a o prázdninách jsem k dispozici, děti mám ráda, jsem schopná se postarat o jejich komplexní rozvoj po všech stránkách, pracovat s dětmi na sebeobsluze. mohu s dětmi tvořit, tancovat, chodit ven, paličkovat a hovořím plynně mongolsky.“ – ok, dobře, přeháním, mongolsky paní asi nehovoří, ale jinak jsem z komplexního rozvoje málem dostala osypky a od té doby dětem vyhrožuju, že po žních nepůjdou k Turkovi, ale k administrátorce na homeoffice

„Jsem studentka denní formy studia, mohu po večerech, víkendy jen někdy, jinak jsem v Opavě“ – no, ještě chvíli a skončím tam taky…

„Dobrý den, mám vystudovanou zdravotní školu, praxi s malými sourozenci i jako hlídačka v dětském koutku a moc mě zaujal váš inzerát, mohu vědět více?“- heuréka, tohle vypadá jako jednorožec křížený se svatým grálem!

Vyměnily jsme si pár zpráv, domluvily se na posledním srpnovém týdnu a já spokojeně slíbila, že můžu nastoupit.

Střih, poslední srpnový týden…domlouvám s chůvou osobní schůzku. Dorazí….teda, nejprve dorazí prsa, pak stehna (Tonka z Romance pro křídlovku jak vyšitá) a pak slečna…pravda, venku je asi 40 stupňů, což by míru odhalenosti mohlo vysvětlit, ale jde přece na pokec kvůli dětem….no, nebudu hnidopich…ale červené světýlko blikne…ne, nebudu hnidopich…

Slečna působí příčetně, k dětem se chová mile, Kačí se jí trochu straní (ale to ona dělá všem), Ondřej je ok, slečna se na vše podstatné vyptá, jo, to půjde…dorazí ve čtvrtek v 9 ráno, já už tady nebudu, budu v Karviné, s dětmi bude Matěj a kdyby náhodou něco, bude do cca 14 doma, pak maže na brigádu, my se slečnou se potkáme odpoledne a doladíme detaily na další dny…

Středeční večer trávím olepováním bytu barevnými lepíky ve stylu „Kačí oblečení na ven“, „Ondra svačina“, chystáním aktivit do košíku s popisem, jak si představuju, aby s tím něco dělali, a soupisem manuálu „kdyby něco“…. Slečna potvrdí, že dorazí v 9…

S klidným srdcem odjíždím, děti (všechny tři včetně dvoumetrového chůváka) spí….akorát se v Karviné pouštím do třídění stoletých písemek, když mi pípne zpráva…“mami, neměla ta chůva tady být v 9?“ …je 9.05, já jsem 100km daleko a doma je Mates, akční batole a kojenec, co potřebuje přebalit….cestou na vlak vysvětluju nebohému Matějovi, jak přebalit Ondřeje ( „koukni pořádně, jak má na sobě plínu, a zkus mu ji nasadit podobně“), že svačiny jsou olepené v lednici a ať zkusí vydržet, že za dvě hodiny jsem doma (no, zkusí vydržet, nic jiného mu jaksi nezbývá….ten si bude dávat sakra majzla, aby s dětmi nezůstal sám 😊 )

Cestou na nádraží volám chůvě, vypnutý telefon…no skvěle…píšu jí na msgr, zpráva nezobrazena, volám manželovi, který je pro změnu 400 km daleko (ano, jako obvykle, když ho potřebuju, je někde v hajz…pardon, pryč 😊 ) a přijet opravdu nemůže. No, kolem 11 se chůva ozývá…“jsem v nemocnici, nebylo mi dobře, vybitý mobil, ozývám se teď, až mi přinesli nabíječku“…blik blik, červené světýlko bliká, nicméně manžel mě přemlouvá, ať tomu dám šanci, třeba to má racionální vysvětlení. Slečna komunikuje i odpoledne velmi sporadicky, ale ve finále se kolem 17 hodiny domluvíme, že dorazí v pátek v 10 a vše si vysvětlíme…no, ok….

Pátek, 10:15, píšu slečně, že tady měla být v 10, není a opět nic nevím a čekám zbytečně.

10:30 dorazí zpráva „Dobrý den, spolupráci s vámi ruším, nejsem zdravotně ok, hledám práci na HPP, ne brigádu, rodina mi to rozmluvila a nelíbilo se mi, že jste mě včera tak uháněli“….tak jistě, ty máš být u dětí, nejsi, já jsem 100 km daleko, s dětma zůstal jejich 16letý bratr, který musí odejít, a tobě se nelíbí, že tě někdo uhání??? No wtf?!?!

Upozorním slečnu, že díky jejímu nedospělému jednání jsem přišla o práci a jestli si je vědoma důsledků z toho plynoucích.

„Můžu vám nabídnout kamarádku, je těhotná a chce si přivydělat, už vám psala“…jo, jasně, těhotná kamarádka, co si chce přivydělat bude vrchol spolehlivosti….v tom mi pípne zpráva

„Dobrý den, kamarádka u vás hlídá děti (nehlídá, ani jaksi nestihla začít, ale dobře) a prý bych mohla já, když ona nemůže, tak vám píšu, že mám zájem“….profilová fotka „vystrčené kozy“ included… (Poznámka pro „moje“ studentky- proboha, holky, dávejte si pozor na profilovky, když jednáte s někým, kdo vám chce dát práci 😊 o kultuře vyjadřování ani nemluvím 😊)

Ne, tak z toho mraku nezaprší…

Potácím se někde na hranici touhy někomu zakroutit krkem a zhroutit se, ale pak mě napadne….mně přeci v červnu psala paní, co hlídala chlapečka…. Zběsile hledám kontakt a jupijou, nalezeno…

Podle odpovědi je paní zdravotní sestra v důchodu, která tři roky v kuse hlídala chlapečka, který teď nastupuje do školy. Jo, to by šlo, po poradě s manželem, že důchodkyně bude spolehlivější než mladá holka, paní volám. Nezvedá mi telefon, vzápětí přichází zpráva „kdo jste a co chcete?“ ….blik blik, červené světýlko…ale kuš, zalez, potvoro, tohle fakt už není sranda. Volám tedy paní ještě jednou, nastíním situaci, ano, ona teď bude mít prostor, ano, chlapečka hlídala dlouhodobě, teď jde do školy, reference poskytnout může, jistě, klidně se zastaví dneska odpoledne, moje finanční nabídka je ok, takto by jí to vyhovovalo. Super, volám nadšená manželovi…

Paní má dorazil v 15 hodin, je 14:45 a telefonát „Dobrý den, my už jsme tady, jestli to nevadí?“ No, nevadí, ale my?? Jdu ke dveřím, otevřu a domů se mi hrne nejen paní s velkou kabelkou, ale také její muž s batohem, igelitkou a v ruce třímá telefon a nabíječku. Blik blik, blik blik, červené světýlko bliká intenzivněji.

„Ale to je hezký dům, není tady volný byt?“, začíná hovor paní, „Víte, my sháníme bydlení,“ usedá za kuchyňský stůl, zatímco její muž se po kuchyni rozhlíží se slovy „Můžu si nabít mobil?“ Blik blik, blik blik, červené světýlko bliká a k tomu začíná pípat. Prohlížím si paní podrobně, má na sobě výrazný makeup, ale v takovém tom stavu, jako když se ženská nalíčí, jde večer do baru a pak se vrací v jednu ráno domů….nebo spíš o půl druhé….Blik Blik, píipííííp pipííííp, červené světýlko rozjíždí solidní diskotéku. „No, tak jak říkám, my hledáme bydlení, protože teď máme moc hezký byt, ale majitel je strašný čurák (pardon my French, cituji doslova).“ Vyvalím oči a špitnu „Ale já hledám chůvu, nenabízím bydlení…“ „Ale samozřejmě, proto jsme tady, viď, mámo?“ , vloží se do hovoru pán. „Víte, já sice pořád pracuju, ale chci s tím seknout a budu manželce k ruce.“ Červené světýlko přidává další zvukový efekt. „Aha, a můžu vědět něco o tom chlapečkovi, kterého jste hlídala?“ „No, to víte, oni na něj příliš nedbali a pak jsem přišla já a dala všechno do pořádku…a tatínek pak přiznal, že mám pravdu, ale až se rozvedli, no jooo, oni se rozvedli, on teď má novou, jmenuje se CD, neznáte ji? Ne? Ona je taková dost známá, no, ale ten malý, ten ji vůbec nemá rád….no, takže já jsem ho i vychovávala, jak říkám, oni na něj nedbali…“ Všímám si, že zírám s otevřenou hu…ústy. „No jo, mámo, ale to nemůžeš takhle srovnávat, podívej tady na paní, jak se má k dětem, to bude jiná situace, to jsou úplně jiní lidi, co jste říkala, že je manžel? Píše knížky? To on bude intelektuál, viďte? Ne, aha…no, ale to se hned vidí, nóbl rodina, dětičky jak hříbečky, jak se k nim hezky chováte…a maličký, ten je kus chlapa, viď, Kubičku?“ (Tímto zdravím Luci 😊) „To je Ondřej a ano, těžko bude drobek, když má tatínek skoro 110 kg.“ „Teeeda, to musí být cítit, když si lehne, viďte?“mrk mrk, chlapík na mě…Jsem tak konsternována, že mi to dojde až po jejich odchodu 😊

„No, tak abychom přešli k věci…ale to je opravdu hezký byt…aha, jen dva pokoje? No, co se dá dělat…Víte, představte si, oni u toho chlapečka vůbec neměli postele, jen matrace a spali všichni spolu….cože, malá spí taky s vámi? No, ale to je jiná, vy jste taková jiná rodina, taková nóbl, to je jasné, když je maličká zvyklá. A Kubíček spí ještě v té maličké postýlce? Aha…“ No, Kubíček….Červené světýlko bliká, vydává zvuky a začíná se otáčet.

„Takže, já se budu těm dětem komplexně věnovat,abychom si rozuměli…já dbám i na psychický vývoj, v tom já se vyznám, nebojte….a víte, oni mi platili XY peněz za hodinu (částka odpovídá zhruba tomu, co jsme si odsouhlasily po telefonu), ale pak paní přidala na XY+10, to víte, všechno jde nahoru a i tak, pořád je to pakatel….no, a občas jsem hlídala i jeho sestřičku, a to pak bylo XY+30, víte?“ Pohled na mě, co já na to….“Ano, chápu, ale ten chlapeček měl jistá zdravotní specifika, děti jsou ok a odpoledne dvě hodiny spí, takže myslím, že platí částka, o které jsem mluvila po telefonu.“ „No, záleží na vás, kolik si můžete dovolit, jak říkám, když jste taková nóbl rodina, sice malý byt, ale nóbl lidi, to já poznám.“ Červené světýlko už i buší hlavičkou do zdi.

Kačí v mezičase nosí hračky, knížky, na paní se culí, no vidíš, nech toho, okřikuju červené světýlko. To přestane bušit hlavičkou a vyplázne jazyk.

„No nic, táto, půjdeme, ještě se musíme podívat po těch bytech…víte, my už máme některé věci vystěhované u známého v garáži, dost na to bydlení spěcháme….kdy že se pan manžel vrací?“ Červené světýlko tančí vítězný taneček. Odchází, domlouvám se, že se spojíme o víkendu…

Mírně (no, mírně…) konsternována volám muži, že mám prostě divný pocit….Už mě má plné kecky, tak mi doporučí vykašlat se na divné pocity a být v pohodě, když se líbila Kačce a Ondrovi (no, Kubíčkovi vlastně 😊). Nedá mi to (moje divné pocity se nepletou 😊) a začnu googlit. Long story short, moc bych se nedivila, kdyby v igelitce byla pyžamka a v batohu kartáčky na zuby 😊 Červené světýlko si šlo dát panáka 😊

A teď vážně- v Olomouci hledáme chůvu, spíš raději starší, nejlépe agilní (nesnáším to slovo, muž ho miluje, ale teď se hodí) důchodkyni než mladou kočku (té se nebráníme, ale je pro nás fakt klíčová spolehlivost), která ty dva zvládne. Jsou zlatí, ale jsou dva, no 😊 Neplatíme zlatem, spíš stříbrem, ale snad i tahle stránka je snesitelná (když jsme ta nóbl rodina 😊), oběd v ceně (a prý nevařím zle) a děti po obědě dvě hodiny spí. Prosím, pokud máte někde nějakou ukrytou sousedku, babičku, pratetičku, která má kde bydlet a plní si své závazky, jak má 😊, je spolehlivá (tohle je absolutně nejdůležitější, muž bývá klidně na druhém konci republiky a já budu 100 kiláků daleko) a má ráda děti, dejte jí kontakt na mě (604106128) nebo pošlete mně její….Budu Vám nejen já neskonale vděčná.

A vzkaz pro „moje“ holky maturantky „Vydržte! :-*“

 

Děkujeme všem, poptávka chůvy již není aktuální :-)