Pomineme v tuto chvíli můj výběr chlapů, to by bylo na jinou debatu ( vzkaz pro mého muže: neboj, miláčku, Ty jsi ten nejúžasnější :-) ), to, o čem chci psát , jsou lidé v běžném životě, kteří kolem mě procházejí....

Ráno, interní klinika v nemocnici se začíná pomalu zaplňovat...Mám před sebou vyhlídku na velmi "zábavné" dopoledne...

Rozhlédnu se po čekárně a můj pohled se zastaví o dva pány v dědečkovském věku, kteří se snaží působit mladistvě ( zejména tedy jeden před druhým, zcela jistě se dlouho neviděli ), a zaujme mě jejich debata ( jo, já vím, nemají se poslouchat cizí hovory, ale tady to nejde... )

"ty jdeš taky na tu kolonoskopii? "

"jo, teď jdu na přípravu, prý je to hnus, no, bojím se, abych se tam neposral"

"neboj, to ti nehrozí, co máš za problém?"

"já ti ani nevím, a ty ? "

" no, já už jdu počtvrté, minule mi tam zjistili, že mi tam něco roste jako žampiony...sám šéf se na to byl podívat...to ti řeknu, to bych chtěl, celý život někomu strkat šlauchy do prdelí...no, a tak mi to vzali i s kusem střeva..."

ups, že já ty hovory poslouchám....

Zaslechnu lámanou angličtinu, což mě zaujme...

malá, rozevlátá paní, prototyp Polednice, jde jako doprovod vysokého pána, věkově něco po sedmdesátce, on native speaker, ona : "vii gou deeer, jeeee? Sid hyyyyr ! "

dědulové zleva " já jsem ti bral ty léky...a představ si, ani se mi nepostavil"-

" hele, nebylo to spíš věkem ? Co myslíte, slečno ?"a už se culi na mě.... proč????

Polednice zprava: " aha, ju viš kafi, oukej, tak.. sid der end wejt... prostě nikam nechod , jee?"

Pozor, přichází další dvě pacientky:

" ty,Maru, vyrostlo ti něco z toho, co jsem ti dala ?"