Moje starší mladší dítě ( tedy to mladší z první várky…prostě Mates 😊 ) psalo do školního slohu slohový útvar „novinová zpráva“…Jeho vyjadřování v češtině je….řekněme tak na hraně toho, kdy ho člověk podezírá buď z použití AI nebo z toho, že si dělá legraci….nedělá, bohužel 😊 Už jsem se smířila s tím, že tohle moje dítě tedy po mně není, a jsou chvíle, kdy jeho češtinářku upřímně lituji, protože číst jeho výtvory občas až fyzicky bolí….Naposledy, když ho nějakou slohovku nechala opakovaně přepracovat, aby ho nemusela hodnotit špatnou známkou a nezkazila mu průměr, jsem jí u druhé opravy požádala, ať netrápí ani to dítě, ani sebe a prostě mu tu šestku dá, stejně z něj nic lepšího nevykřeše 😊…Tak tedy, tohle dítě psalo zprávu…opět to vypadalo poněkud „roboticky“ a celé to veledílo bylo zakončeno větou „ Policie žádá, aby kdokoliv, kdo má informace o tomto incidentu, přišel na policejní stanici a tyto informace vydal.“ Od té chvíle mi v hlavně zní věta „Ať vydají ty informace!“  a nemůžu se jí zbavit….

Dneska je mi  jednačtyřicet (mimochodem, děkuju vše za přání :-* a ano, babička mi opět obligátně sdělila, že jsem stará, Filípek mi napsal, že si mě váží...na to, že je to první můj výchovný pokus, není to s ním vůbec špatný, dobře jsem si ho vychovala :D ), mohla bych tady v klidu sedět a přemýšlet nad tím, jaký byl ten asi první rok druhé půlky života… Taky bych mohla pomalu přemýšlet, co všechno mě bolí, kde mě loupe a co skřípe… Nebo bych mohla plánovat divoký mejdan….nebo cestu kolem světa… Mohla bych, jenže to má několik úskalí.

To největší úskalí je ta demoliční dvojka, co se tady objevila a bude mě značnou částí té druhé půlky života patrně doprovázet. Ještě do zítřka můžu říkat, že máme doma „2under2“, aneb „dva-pod-dva“… Nedávno jsem vysvětlovala řidiči busu, že tři roky jim nejsou ještě ani dohromady, natož jen jednomu z nich. Zítra už Kačí ty dva budou a už to nebude pravda 😊 Úplně si nemyslím, že by se zdejší fungování mávnutím kouzelného proutku přes noc zázračně změnilo a dětičky pobraly rozumu 😊 Zase nemůžu říct, že bych se s nimi nudila….a rozhodně zůstávám duševně svěží….občas natolik, že se vracím do dětství, kreslím si a moje vyjadřovací schopnosti se potácí někde na pomezí schopností Kátiných a Ondřejových.

Dva roky s Kačkou a rok s Ondřejem na přelomu čtyřicítky, kdy jsem mohla klidně popíjet drinčíky s paraplíčky na mejdanech s kamarádkami se stejně odrostlými dětmi a těšit se na vnoučata, bych zhodnotila slovem „intenzivní“.

Intenzivní strach při horečce, která postihla toho tvorečka, který jen odevzdaně leží a opírá si o vás hlavičku…

Intenzivní vztek, když je chlap, který samozřejmě sliboval, jak vám se vším pomůže (jojo, vlk od Karkulky taky sliboval :D ), zase někde v luftě (nejlépe na druhém konci republiky a nejlépe na více dní) a vy i mrňata ležíte se střevní virózou a doma došlo zrovna něco, co vám dovážková služba nedoveze….

Intenzivní bezmoc ve chvíli, kdy si potřebujete jen odskočit na odběr krve a musíte k tomu oblékat obě mrňata, protože prostě nemůžete zvednout telefon a zavolat „babi, přijď je pohlídat“….jako pravda, můžu to zkusit, ale těch přijet 120 km ani jedna z nich nezvládne úplně za moment 😊

Intenzivní potřeba spánku, protože ten spánkový deficit už nedoženu asi nikdy 😊

Intenzivní radost u každého úsměvu, náznaku jejich spolupráce, pokusů o chůzi, o slůvka ( dnešní odpověď na otázku „Kačí, co děláš?“- „Plačím“ – jakože pláču- mi tu radost opravdu udělala 😊 )

Intenzivní smích, protože občas je s nima i legrace (zejména, když dělájí, co nemají, a tváří se, že to nedělají)

Intenzivní láska, kterou člověk cítí, když se podívá do postýlky na buclatou tvářičku a kudrlinku vlasů za uchem…

Intenzivní…..

Kdyby každý, kdo má informace o tom, jak to chodí s dětmi narozenými do roka, ty informace vydal (ano, oslí můstek k Matýskovu slohu :D ), tak bych do toho nešla….a …. Možná bych se teď trošku nudila 😊

a btw, musím neskromně říct, že mám fakt hezké děti :-) (a i ta Fijkova Kika se k nám hodí :D )