„Děti, půjdete za hlídací babí a mamka půjde učit děti, ano?“ Připravuju drahoušky na tvrdou realitu následujícího dne večer při uspávání.

„Ahaaa, já Káťa, Oooo babiiii, mami děti“, shrnuje si pro sebe slečna polohlasně.

„Be shark?“, táže se Ondřej, kterému jsou události následujícího dne úplně šumák.

„Ne, miláčku, nebudeme pouštět Baby shark, půjdeme spinkat!“

„Ooo, chrrr pšííí, já Káťa chrrr pšííí no!“, direktivně plánuje večer slečna.

No, myslím, že se do té školy snad i těším…osmáci už by mohli ze sebe dostat smysluplnější věty než „já chrrr pšííí no!“.

Mrňousové jsou milosrdní a usínají brzy. Sedám k pc a hledám, jak osmákům vysvětlit líčení. Je jen málo věcí, které v češtině vysvětluju méně ráda než líčení. Obligátní „vylič, co vnímáš z fotografie“ potkávám na webu asi ve stodvaceti různých mutacích. No, tak to ne….

Z pokoje se ozve nespokojené „mamíííí, pitíííí“…klušu tam a cestou zakopávám o háčkovanou princeznu. Krucinál, jestli ty děti budou bordeláři po mně, máme se na co těšit. Moment, princezna …. k princezně přece patří princ, kůň a spící panáček. To by šlo …

Budeme líčit to, co vnímají tihle čtyři …. a tak vymýšlím příběh o znuděné princezně v ošklivém království, kde rádce prospí každou poradu a král pracně sehnal dceři nápadníka. Ten přijíždí z daleka na starém, unaveném koni a je velmi znechucený tím, co vidí.

Přemýšlím, jak rozdělit ty dočasně moje osmáky do skupin…no jasně, vytvořím kartičky s obrázky jednotlivých „líčitelů“- takže znuděnou princeznu, znechuceného prince, unaveného koníka a spícího skřítka - rádce. Do půlnoci tisku podklady, vystřihuju, laminuju …. muž máze mě radost 😊 já ze sebe ještě větší 😊. Moje prokletí…vždycky si vymyslím nějakou blbinu a musím ji dotáhnout do konce, jinak nemám klid 😊

Udělám pár kartiček navíc, Kačí bude ráno ráda….

…a ráda opravdu je 😊 „Mamííí, psííí (spí), ihahaaa, pync, holka!“

S mírnou nervozitou jdu do třídy mezi ty puberťáky…přeci jen, zalaminované kartičky s princeznama… to jsem ovšem netušila, co se bude dít. „Co máš? Jeee, ty máš koně, já mám princeznu, heč!“ „Proč on má prince a já ne? Já chci taky prince!“ pořád to jsou trochu děti….povídáme si  o stereotypech, jaká má být princezna, jaký má být princ, co se očekává od rádce….Pak jim představím příběh a pracujeme na líčení k nastíněným situacím. Vznikají skvělé věci, fakt z nich mám radost. Překvapuje mě pár "dětí"- klučina fotbalista skvěle líčí louku, na které by se chtěla procházet princezna místo klábosení s tím blbečkem, co ji přijel žádat o ruku, taková malá drobná tichá slečna výborně vylíčí strastipnou cestu, kterou zažil kůň, na jehož hřbetě přijel princ. Naproti tomu klučina, který má ke všemu milion připomínek a rád používá tak archaické výrazy, že si nutně musíte myslet, že je blízký příbuzný s Dobrovským, a od kterého jsem čekala líčení "vysoké kvality", předvede něco, co je vlastně stejné jako jeho projev- velkohubé, ale prázdné a nicneříkající, Vysvětlíme si, že takto ne, mračí se na mě, zjevně jsem na žebříčku jeho oblíbenosti klesla ještě níž, než jsem byla před dvěma dny, kdy jsem zkritizovala jinou jeho odfláknutou práci. Neboj se nic, chlapče, já to z tebe vykřešu .-) a taky, že jo, opravené líčení je výrazně lepší. Sice se strašnýma ksichtama, ale lepší. Holt, účel někdy světí prostředky :-)

Další hodinu nás čeká cvičení z učebnice, ať splníme plán, který nám připravila paní učitelka, za kterou zaskakuju. „otevřete si učebnici, strana xy, cvičení ab, věty přepište do sešitu a vytvořte schémata souvětí“. Ve třídě je ticho…24 tužek klouže v různém tempu po papíře, občas někdo zakašle, vzdychne, poškrábe se ve vlasech. Ale pořád je to ticho….včera jásali nad princeznami a koníky, dneska mlčí….mechanicky plní zadaný úkol, někdo lépe, někdo hůře, nikdo nevtipkuje….kdyby aspoň spadnul obraz….třeba by to trochu rozvířilo atmosféru.

Zas a znovu si uvědomuju, že takhle to nechci, nechci osmákům na základce tykat, aby byli v podřízené roli a já byla ten, kdo je musí češtinu naučit. Nechci, aby mechanicky vyplňovali cvičení, ale já při tom měla pocit, že proti mně sedí 24 lobotomů.

Já jim chci vykat, aby vnímali, že jsme partneři, že já jim učivo do hlavy nenaliju, že to je jejich zodpovědnost. Já jim ho představím, zprostředkuju a ukážu možnosti, jak se učit. Ale tu zodpovědnost nepřeberu na sebe, ta je opravdu jejich. Klidně budu po nocích vystřihovat kartičky s princeznami, když to pomůže, klidně budu vymýšlet úkoly ke skládankovému učení, když jim to dá prostor si gramatická pravidla odvodit sami. Budu vymýšlet úkoly tak, aby museli přemýšlet, otevřít se, argumentovat. Abychom se společně smáli tomu, co vymyslí, abych je obdivovala, jak kreativní jsou. Abych je sledovala, jak se hemží po třídě, protože pracují v expertních skupinách. Budu domácím přípravám klidně obětovat ten čas, který potřebují. A budu to dělat moc ráda. Jen, abych neseděla ve třídě a nečekala, až třeba jednou spadne obraz….