„Jedu takhle tábořit Škodou 100 na Oravuuuu….“, zní z autorádia prázdninově a nadšeně. Jeden by řekl, že i osazenstvo vozu, ve kterém hraje tenhle profláknutej flák, musí mít prázdninovou náladu….no, a není to pravda. Kapitán se tváří vysloveně otráveně, domnělý pachatel vypadá jak praštěný obrazem….On teda nevypadá, on je, ale o tom až za chvíli…

Výraz paninky s kloboukem, na kterém trůní vycpaná hlava čápa, co má v zobáku žábu, se zmítá mezi absolutně konsternovaným a absolutně znechuceným. No a já, já tohle všechno řídím….tedy, řídím jen auto, zbytku šéfuje kapitán, já jsem zatím jen poručík, poručík Třešňový. Ale jednou, jednou budu kapitán taky…a tenhle případ by mi k tomu mohl pomoci. A jak se tedy přihodilo, že řídím auto s tímhle panoptikem směr služebna? To bylo takhle:

 

Klasické nedělní odpoledne, všichni leží na kanapi a tráví kachnu se zelím a knedlíkem. Všichni kromě poručíka Třešňového, tedy mě. Já sedím ve službě, hraju piškvorky sám se sebou…to má výhody, neustále vyhrávám…a žvýkám třetí rohlík, který mi připravila maminka, abych ve službě netrpěl hlady, když vtom „drrrr drrrrrr drrrrrrn“! Leknu se, chci se nadechnout a „kuck, kuck kuck“, mám pocit, že uhodila moje poslední hodinka, protože mi leknutím zaskočilo poslední sousto rohlíku. V hlavě mi jako první bleskne myšlenka, že pokud to přežiju, musím mamince vysvětlit, že ve svých téměř 40 letech jsem příliš starý na to, aby mi do práce denně nosila domácí svačiny. Jako další se mi na mysl dere překvapení, že u nás na služebně v městečku, kde už ani lišky nechodí dávat dobrou noc, vůbec zvoní telefon. Když zvonil naposledy, bylo to proto, že nás starosta informoval o zmizelých králicích paní Kostrhúnové.

„Drrrr drrrrr drrrrrn“, zvoní telefon neúnavně. „Kucky kuck, pro….kucky…sim….“, slyším svůj zastřený hlas, když moje ruka automaticky sáhla po sluchátku, ale já stále ještě přemýšlím nad tím, zda přežiju. „Halooooo, halooooo, jste taaaam? Já ho zničilaaaaa….co mám děláááááát?“ ozývá se vzlykavý hlas. Který identifikuji jako hlas pratety Alžběty, která žije vedle nás. „Tetičko, proboha, co se děje?“, zeptám se jí, ale už vyskakuju zpoza stolu na nohy a chvatně oblékám služební košili a nasazuji čepici. „Přijeď, Tomášku, přijeď a přivez s sebou pana kapitána, viš, že sám vyšetřovat nemůžeš!“. Ano, je od ní moc hezké, že mi nenápadně připomněla můj předloňský incident, kdy jsem kočku Karla Nejedlého považoval za tygra uprchlého ze ZOO, o kterém mluvili ve zprávách a kterou jsem uspal několika výstřely z uspávací pistole veterináře Sladkého. Že jsem při tom uspal Sladkého, jeho ženu a Nejedlého tchyni, která na mě hulákala, že „Micinka je kočička papírová, žádný tygr, pane orgáne!“, beru jako shodu nešťastných náhod a disciplinární řízení, které ze mne udělalo v podstatě lepší sekretářku, považuji za zmanipulované.

„Kapitáne, máme výjezd!“, zahulákám do vedlejší kanceláře a utíkám startovat auto. Občas nastartuje až na poněkolikáté, ale tentokrát naskočí hned napoprvé. Přijíždíme k domku pratety, který do dálky svítí zelenou fasádou a modrými okenními rámy a před nímž stojí jak zmoklá slepice Alois Pohádka z vedlejší vesnice. Je to takový ten bodrý stařík, vysloveně „nomen-omen“, vždycky má v záloze nějakou veselou historku, ve kterých je samozřejmě on hlavním hrdinou. Tentokrát to ale na veselé historky nevypadá.

Nešťastný Alois má kolem krku prazvláštní ozdobu. Moment, tohle vypadá jako rám obrazu! Snad to není TEN obraz?! Celá široká rodina ten obraz nesnáší, opravdu z duše nesnáší. Ne proto, že by byl ošklivý, vlastně je docela koukatelný, vypadá jak z dětské knížky nebo jako ilustrace k některé z povídek Marka Twaina. Dvě holčičky, jedna bílá, druhá černá, lezou přes plot nějaké ohrady a jedna pomáhá druhé. Prostě hezká malůvka. Jenže u téhle malůvky, která visela v pratetině předsíni, začínaly konce všech rodinných sešlostí a vždycky stejnou větou. „Jooo, když Sever válčil s Jihem…“. No, u nás to nekončilo objevem buráků, ale celorodinnou hádkou. A teď má ten obraz kolem krku pan Pohádka. Z domu vybíhá tetička, na hlavě svůj parádní klobouk s vycpaným čápem – práce prastrýce Čeňka, na kterou je pratetička patřičně hrdá, neboť prastrýc byl amatérský ornitolog. A tak tetička tuhle nádheru, vylepšenou o atrapu napůl sežrané žáby, nosí jen v naprosto výjimečných situacích. Z čehož plyne, že tohle je výjimečná situace.

„Tetičko, prosím tě, co se stalo?“, zeptám se a snažím se ji přátelským objetím zastavit, aby se nevrhla rovnou na kapitána. Elegantní otočkou se mi vyhne, podklouzne mi pod ramenem a šupajdí rovnou ke kapitánovi. „Pane kapitáne, tohle musíte vyšetřit! Ten člověk se mi vloudil do domu a v podstatě mě donutil zničit tenhle památeční obraz! Máme ho v rodině od doby, kdy….“ „Já vím, paní Alžbětko, od doby, kdy Sever válčil s Jihem!“ doplní ji kapitán, znalý našich domácích poměrů zejména díky mým četným historkám, kterými ho zásobuju během dlouhých večerů na služebně. „Ano, pane kapitáne, přesně od té doby!“, zapýří se pratetička a pokračuje: „představte si, tadyhle Pohádka dorazil s nějakou pohádkou o tom, jak obraz prý kdysi patřil jejich švagrovi prastrýce Kamila z otcovy strany, co se s ním jeho žena rozvedla kvůli tomu poslanci, no, pamatujete tehdy tu aféru, že ano?“

„Prosím vás, paní Alžbětko, k věci předmětné, tedy k obrazu, mluvte jen k tomu,“ pobídne ji kapitán. „Tak tedy, tady Pohádka přišel s takovou pohádkou a mě to tak naštvalo, že jsem ten obraz sundala ze zdi…a najednou černo! Probrala jsem se za chvíli, Pohádka měl obraz i s rámem kolem krku a já,,,já vůbec nevím, co se stalo! Jestli on mě nezneužil, chlívák jeden! To se musí vyšetřit! A ten obraz beztak taky zničil on! No, jak říkám, to se musí vyšetřit!“

 

A tak jedeme na služebnu a v autě nikdo nezpívá „Jedu takhle tábořit….“