podvečer uprostřed týdne, utahaná jako kotě, vlastně ani nevím proč...poslední dny jsou náročné- koláče, spousta setkání, spousta kilometrů, pak společenská akce ( ze které jsem nervozní, jo, zbytečně, vím to :-) ), takže únava si tak nějak vybírá svoji daň...

uloží mě do postele, šoupne do ruky karamelový nanuk a sám si sedne ke compu, aby pracoval. Pracuje vlastně pořád, už jsem si zvykla, že buď má v ruce telefon nebo ruce na klávesnici. Vím, že musí mít přehled o dění, vím, že musí být vidět, můj úspěšný budoucí manžel....

k práci si pouští hudbu...dělává to, metal, který má tak rád a kterému já vůbec nerozumím...najednou mi je ta melodie nějaká povědomá...aaaa, flashback ...no jo, když má někdo paměť nejen na vůně, ale i na melodie.. ( škoda, že je neumím interpretovat :-) )

začátek září, pidipokojík (pokud se tomu dá říct pokojík), chmelnice nedaleko, já, on a tahle melodie...

tehdy mu v náručí ležela hromádka neštěstí, dneska se v posteli roztahuje štastná, zamilovaná, budoucí studentka, občas děsně protivná, uštěkaná, ale jeho... :-)

do dne S nám dnes zbývá 37 dní, máme za sebou spoustu věcí vyřešených, před sebou další spoustu věcí k řešení- třeba barvu nafukovacích balonků :D :D