Tělocvična ve Skautském domě, úterní odpoledne. Přichází jedna holčička za druhou, jednu doprovází tatínek, jednu maminka, jednu oba rodiče a mladší sourozenec…Některé se stydí, jiná se tváří nesměle, ta nejodvážnější se jde trenérky, která zjevně potřebuje akutně čůrat, zeptat „paní učitelko, kam jdeš?“. Kačí je spokojená, má sukni, jsou tady děti, vypadá to, že se bude i tancovat! Pro Kačí jsou aktuálně na světě totiž důležité jen tři věci „děti“, „dancing“ (ano, stále mluví dvojjazyčně) a to, aby na aktivitě byl přítomen bratr, ale neúčastnil se jí, aby se mohla vytahovat (ano, pořád hledá „konkurenční výhodu“).

„Když jde malý sloník spát…..“…..bože můj, ne….po milionté už ne….nesnáším tu písničku, je to taková ta melodie, kterou si pak broukám půl dne, snad ještě vlezlejší než Baby Shark. Ten následuje hned poté…. Holčičky to milují, takže co jsem asi tak mohla čekat, že se bude hrát, že?

Zatímco se snažím přesvědčit Ondřeje, že z kočáru se nevystupuje, pozoruju obě trenérky. Ano, přiznám se, nemůžu se vynadívat na jejich ladné pohyby. Já, když jdu, vypadám jak buldozer. Ty dvě se pohybují ladností šelmy, která čeká na svou kořist. Život není fér. A ne, nechci slyšet, že to jsou léta tréninku a dřiny.  Ze mě by to nevytřískal nikdo ani po půlce století.

Pozoruju je, jak jsou schopné těch deset malých treperend, které se hemží ne nepodobné Brownovým částicím, motivovat k tomu, aby dělaly, co mají. Když pomineme fakt, že každou chvíli někdo (ano, včetně Kačky) potřebuje čůrat, pít, přitulit, sdělit nové kámošce, že má novou sukni, boty, ponožky, já-nevím-co, tak to v průběhu lekce fakt vypadá jako na tanečním tréninku. Jsou to profesionálky, které práce s těmihle prťaty zjevně baví.

To, co mezi květinkami, na kterých holčičky stojí, vzniká, je opravdická choreografie.

Když holčičky trénují tanec na Mravenčí ukolébavku a Kačí to slyší úplně poprvé, přesto zdatně napodobuje trenérky, dojme mě to. Když při větičce „není tam sám, s maminkou je tam, tykadlama ho hladí“ ta malá čaramůra přiběhne, aby mě pohladila, regulérně slzím. Jo, krom toho, že jsem pohybové dřevo, jsem plačka. Skvělá kombinace.

Pětačtyřicet minut uběhne jako voda, holčičky zvládly procvičit všechny choreografie, které se zatím naučily, lekce končí a nastává problém. Kačí odmítá opustit tělocvičnu, ječí „maiii, neeee, ještě dětíííí, ještě dancing, ještě neeeeee“. Ječí takovým tím správně holčičím ječákem tak, že máte pocit, že to vaše bubínky nemůžou zvládnout. Odcházím s omluvným úsměvem, Ondřejem v kočárku a vzpouzející se, kopající a stále ječící Kačkou hozenou přes rameno. Jo, tady si nás pamatují…..a není to jen proto, že Kačí je, samozřejmě konstatováno se vší rodičovskou skromností, kterou disponuji, pohybově nadaná a moc šikovná 😊

Tak za týden na shledanou v Tanečním studiu Tomáše Komendy.