01. červen 2024
31. květen 2024
05. prosinec 2023
05. prosinec 2023
<< Preview1 / 62 / 63 / 64 / 65 / 66 / 6Další >> 
<< Preview1 / 62 / 63 / 64 / 65 / 66 / 6Další >> 

Když jsem se před třemi lety plížila v noci tímhle bytem přískokem vpřed poté, co muž odjel na chmel a já tady zůstala sama, neměla jsem tušení, jak jsem měla být v té době vděčná, že tu sama jsem 😊

O tři roky později mě muž odjíždějící na chmel zanechal v témže bytě…akorát mi tady jako bonus zanechal dvě mrňata, o jejichž sebeobsluze můžeme vést debaty, ale to je taky všechno, co s ní v této fázi jejich vývoje můžeme udělat. Oba je potřeba umýt, obléknout a tak. To, že u toho slečna je schopna přestěhovat půlku vybavení bytu, neb vše je „méééééé“ (s takovým tím správným kozím přízvukem) a má oprávněné obavy, že by jí na to mohl sahat bratr, který se za tři týdny nepřítomnosti svého otce z poměrně nepohyblivého mimina poněkud vertikalizoval, takže každou chvíli někde visí…a samozřejmě u toho ječí, je jen dokreslení celé hrůzy.

Když jsem se před třemi lety plížila v noci tímhle bytem, měla jsem důkladně zavřená okna a zamčené vstupní dveře. Letos, první „osamocenou“ noc, jsem prošla bytem, abych zamkla vstupní dveře – jakože pro jistotu, kdo by se nás snažil ukrást, proboha? 😊 . Nicméně na cestě zpět jsem si všimla otevřeného okna v koupelně, poté v kuchyni a završením bylo otevřené okno v obýváku…takže jsem bytem prošla zase zpět a dveře odemkla….přeci jen, kdyby nás chtěl ukrást někdo neznalý poměrů, tak abych měla kudy prchnout i s těmi hlučnými nebožátky.

Po jistých situacích spojených s hledáním chůvy jsem začala okna navečer důsledně zavírat a poté, co se mi na posteli záhadně objevil akušroubovák, který jsem hledala po všech čertech a o kterém jsem doteď přesvědčená, že se na tu postel prostě teleportoval (ne, nedržela jsem ho předtím v ruce a neodnesla ho na tu postel, jak se mi snažil namluvit muž a dorazil to slovy „třeba jsi zapomněla…“ tak jistě! Sice mi občas z dětí hrabe, ale natolik zase ne! jsem se stala značně podezřívavou („to, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou!“)

Když jsem se před třemi lety v noci plížila tímhle bytem, měla jsem pocit, že můj muž je nepostradatelný. Naštěstí jsem tímto bludem trpěla jen dočasně. Před několika dny jsem už svého muže měla tak plné zuby (ano, opět trpěl svým zásadním neduhem – rozdávat dobré rady na velké vzdálenosti a bez osobní přítomnosti), že jsem na něj ječela natolik, že jsem ho kvalitně vyděsila. Zjevně měl pocit, že míra mojí nepříčetnosti dosahuje vrcholu (pche, co ten ví o mých vrcholech…všech 😊) a začal mi vyprávět o tom, jak řeší s brigádníky potřebnost mužů v soužití. Ještě v ráži jsem se na něj obořila, že mě nenapadá jediná situace, kdy bych ho mohla potřebovat. Myslel si, jaké eso nemá v rukávu, když se vytasil s větou „A jak bys asi otevřela lahev od okurek, he?“

No, nechci teda frajeřit, ale tatínek (asi věděl, že mám mizerný vkus na chlapy a jistá míra samostatnosti se mi bude hodit) mě nejen naučil pokládat plovoucí podlahu, ale také otevírat zmiňovanou lahev od okurek 😊 takže jsem včera mohla jednu naší dceři otevřít a ta labužnicky povečeřela tuňákový salát a zajedla jej několika kyselými okurkami. Děvče je celá její otec…

Když jsem se před třemi lety v noci plížila tímhle bytem, v hlavě jsem si sumírovala, co vše bude muset muž po svém návratu udělat, protože já na ro nestačím, to víte, jsem jen slabá žena 😊

Dlouho mi to sebepřesvědčení o slabé ženě nevydrželo, míra emancipace v této domácnosti dosahuje dalšího z mých vrcholů (sic!), nicméně teď už si požadavky na muže nesumíruji v hlavě, ale píšu mu je pěkně na seznam na dveře lednice. Je pravda, že tam zatím nebyla žádná položka, kterou bych při trochu větší snaze, trošku delším googlení nebo drobné dopomoci nějakého souseda nezvládla.

Zatím….

Naše dcera je rozkošná holčička. Vzteklá, uřvaná, tvrdohlavá, ale rozkošná. Jen trpí takovým drobným neduhem – má tendenci si cpát do pusy kamínky (konkrétně kačírek, zrnitost 4/8 😊) a drobné mince, které si nosí ve své peněžence. Před dvěma dny kráčela venku, na hlavě vílí čelenku, v ruce kouzelnou vílí hůlku, načež si dřepla, ďábelsky se usmála a už měla v hub…pardon, ústech zase kamení. „Proboha, vyplivni to, seš víla, ne žádná kura“, vylítlo ze mě spontánně (původ se nezapře, no :D ) a kolemjdoucí pán vyprsknul smíchy. Naštěstí kamínky po chvíli vyplivla a já nemusela přikročit k násilí.

Když jsem se před třemi lety plížilav noci tímhle bytem, někde ve skrytu duše jsem si říkala, že bychom mohli mít jednou spolu, na stará kolena, chápeme se, hodnou a klidnou holčičku. Já vám nevím, ale může mi někdo příčetný vysvětlit, jak jsem si mohla tohle myslet? My dva a hodné a klidné dítě????

No, a dneska se ta naše hodná a klidná holčička zase předvedla….Nacpala si do pusy MOJI korunu- tedy korunovou minci z mého stolu, ne ze své peněženky. Když jsem ji důrazně upozornila, ať ji vyndá, jen se jí zablýsklo v očích a udělala důrazné „nenene“, načež polkla. Polil mě studený pot, neboť holčička ty oči, ve kterých se jí ještě před chvílí škodolibě blýskalo, začala poulit do všech stran a k tomu lapat po dechu. Nevím, proč mi blesklo hlavou, že ji nemám otáčet hlavou dolů, ale mám ji praštit mezi lopatky, když bude v předklonu. Naštěstí to pomohlo napoprvé. Řvala jsem….že je malá pitomá koza….ona řvala taky….netuším, jestli mi chtěla nadávat 😊 spíš zněla naštvaně, že jsem jí tu minci sebrala a schovala 😊

To, že v mezičase stihnul Ondřej na sebe stáhnout sušák na prádlo, zapnout mi počítač a vyndat anténní kabel, je jen drobné dokreslení obrázku u nás doma. Jak od Lady, jen co je pravda 😊

Když jsem se před třemi lety plížila v noci v noci tímhle bytem, počítala jsem, kolik dní z 18 máme ještě před sebou. Letos jsem neměla čas počítat, vysvětlení je asi jasné…ale už je to těch nepočítaných dní třiadvacet a já už začínám být ve stavu, kdy si od něj nechám otevřít i tu lahev od okurek, až přijede 😊