Do dne S zbývají tři týdny a já začínám být plná pochybností...

Máme se rádi, jsem přesvědčená o tom, že opravdově, naplno....a od začátku si říkáme to naše "navznavž"- navzájem-navždycky....Ale stačí to?

Co když.... ?

Co když to neustojíme ? Co když nezvládneme tu naši vznikající patchworkovou rodinu, kdy je každé z dětí úplně jiné, každé potřebuje něco jiného a občas je problém sladit i to, co se bude snídat ...

Co když se budeme hádat kvůli tomu, kdo měl vynést odpadky a kdo nakoupit? Co když budu protivná a on rozmrzelý? Co když bude protivný on? Co když do toho našeho soukromého vesmíru, který si tak usilovně budujeme, vlítne meteor a zničí ho?

Přemýšlím nad tím milionkrát denně, odráží se mi to v běžném životě, promítá do snů ( ano, ten poslední, kdy mi můj milý budoucí muž zapojoval do elektřiny anténky trčící ze svatebního účesu a mně pak nešly rozčesat vlasy, byl obzvášť výživný ), jsem nervozní, podrážděná...

A pak přijdu z práce maličko dřív, abychom měli chviličku pro sebe, než dorazí děti a budou se intenzivně dožadovat pozornosti...a On telefonuje s klientem...prochází se po obýváku, telefon u ucha, ohlodává propisku ( ZASE !!!! ), sedne si k PC, zálibně si prohlíží proužkované ponožky, které jsem mu pořídila den předtím, tváří mu proběhne úsměv...pak si mě všimne, jen natáhne ruku, aby mě mohl pohladit....a osobě na druhé straně telefonu říká "no, termínově to bude maličko složité, já se totiž osmého žením...."

Cože se??? jak jako žení? Aha, moment, on si bere mě...asi, nejspíš....On skončí hovor, vidí, jak se tvářím, a říká tím svým specifickým tónem ( interně tomu říkám "dark tone", je jako hořká čokoláda se sametovým povrchem....) "hele, zlato, vezmi konečně na vědomí, že od osmého budu tvůj manžel! Máme vizi, víme, co chceme, miluju tě, ty mě a máme se... " a usměje se- přesně tak, jak to umí jen on...

Kdysi jsem řekla, že se podruhé vdávat nebudu...taky jsem říkala, že už nepůjdu do školy, že se nikdy neodstěhuju z Těšína a ani mě nenapadne přemýšlet nad dalším dítětem...tohle všechno dělám....ne kvůli někomu, ale díky někomu....

někomu, kdo při první naší puse děsně slintal, někomu, kdo mě v pravěku naučil používat školní interní poštu a ukázal mi, jak se používají smajlíky, kdo mě názorově formoval tak, až to hezké není...

díky někomu, kdo mi 8.8.2009 poté, co jsme se potkali v obchodě, náhodou a po x letech ( kdy on už pozapomněl na to, že já ho v pravěku poslala k vodě, a já pomalu zapomněla na to, jak mě štval, když se na každém rohu ve škole demonstrativně olizoval s mou nástupkyní, jen abych věděla, o co jsem přišla :D :D ), napsal, že mám pořád stejně hezký zadek jako kdysi :-)....

díky někomu, kdo mi v srpnu 2019 popřál k svátku, pak odjel na chmel, napsal "neboj se zamilovat a pojď se mnou prostě být" a po čtyřech dnech spolu mi řekl "chtěl bych si tě vzít"....

Mám obavy z toho, aby ten den vše klaplo, aby děti nesnědly zákusky pro všechny, aby nemrčely, že je to nudaaaaa a není tam wifiiiiii, aby byli všichni spokojení ( stejně nebudou :D ), aby byla hudba taková, jako jsme si vymysleli ( jo,stojí to za to :-) ), abychom někoho někde nezapomněli, třeba mě před radnicí ( ano, další z mých úžasných snů....já vím, já vím... :D ), aby nebylo moc horko nebo moc zima, aby....

a On ? On si mě stáhne k sobě na klín, dá mi pusu do vlasů a "prdelko, tohle všechno jsou jen podružnosti, hezké, ale nedůležité...nejdůležitější jsme my dva a ta krabička na poličce, přeci!".

A tak se ve finále jeví jako nejzásadnější problém toho všeho do budoucna fakt, že neumím napsat hezké velké B....mám 21 dní na natrénování, 22.den asi v jednu odpoledne už to budu potřebovat :-)